Věra Suková a Helena Suková

  • Čeština
  • English

Napsali o Věře Sukové

Výňatek z knihy: Hvězdy českého sportu I.

Chybí jen málo do půlnoci a na dveře hotelového pokoje bouchají senzacechtiví fotoreportéři. Dneska by se jim zcela určité řeklo paparazziové. „Slyšeli jsme, že si sama perete prádlo i dres. Pojďte laskavě do koupelny, my si vás nacvakáme, protože vaše fotky ráno musíme mít na titulní straně," naléhají tito pánové, a když jim je ve všem vyhověno, ještě dotyčnou dámu neodbytně vyzývají, aby se svezla speciálně pro ně na chodbě po zábradlí. Naše jedenatřicetiletá reprezentantka nakonec vyhoví i tomuto bláznivému přání, nasedne na zábradlí, a když dole zavadí o pokrčený koberec, pořádně jí píchne v nártu... Přesně tohle se děje v noci z pátku 6. července na sobotu 7. července 1962 v Londýně.

Poprvé bere Věra Pužejová tenisovou raketu do ruky, když jí je patnáct. Ve dvaceti poprvé vyjíždí za hranice, na akademické hry do Berlína. Za rok se v Bratislavě po finálovém vítězství 6:0, 6:2 nad Vlastou Vopičkovou velmi nečekaně stává mistryní Československa, a pak už se jako mraveneček zásluhou obrovské píle dere neustále výše a výše. Ale... Nezapomeňme, že jsou 50. léta. Možnosti našich nejlepších tenistů jsou takové, že nejčastěji měří síly s Poláky, Maďary či s východními Němci. Největším svátkem pro ně je, když mohou vyjet na grandslamové turnaje do Paříže a do Wimbledonu. Kdepak nějaká Austrálie nebo Amerika!

Přesto Věřina hra, založená na perfektních základních úderech a časté snaze o útok, především zásluhou jejího sparringpartnera a kamaráda Pavla Bendy nabývá stále na vyšší kvalitě. V sedmapadesátém postupuje až do semifinále na pařížské antuce, ovšem nejvíce ji motivuje wimbledonská tráva. „Musím hrát míče brzy po odskoku, mít důrazný servis a nevynechat jedinou příležitost, jak se dostat k síti." Mimořádným dnem je pro Věru 5. květen 1961. Na pražské Novoměstské radnici si říká „ano" s o jedenáct let mladším ženichem Cyrilem Sukem, který rok předtím vyhrál Pardubickou juniorku a o mnoho let později usedá do funkce předsedy Československého tenisového svazu. Jejich manželství je hezké a harmonické.

Rok po svatbě Věra Suková ve wimbledonském velechrámu doslova zametá s každou zvučnou soupeřkou. S Rakušankou Schusterovou 6:1, 6:4, s druhou nejlepší Australankou Lehaneovou 8:6, 6:3, s první hráčkou světového žebříčku a obhájkyní wimbledonského prvenství Angličankou Mortimerovou 1:6, 6:4, 6:3, s Američankou Nardovou 6:4, 6:3, se svým velkým idolem, Brazilkou Buenovou, kterou až do té doby nikdy neporazila, 6:4, 6:3. Senzační finalistka se v sobotu ráno 7. července 1962 probouzí a s hrůzou zjišťuje, že má nohu oteklou jako konev. To je důsledek její zběsilé jízdy po hotelovém zábradlí!

„Do poslední chvíle jsem se rozhodovala, jestli do finále s Američankou Karen Susmanovou vůbec nastoupím. Nakonec jsem hrát šla, ale na nohu jsem skoro nemohla došlápnout." Suková uhrává alespoň čestný výsledek 4:6, 4:6 a její wimbledonské finále vlastně v následujících letech otevírá dveře našim dalším tenistům k mimořádným triumfům. Po skončení aktivní hráčské dráhy se stává významnou trenérkou. Avšak na začátku 80. let ji přepadají prudké bolesti hlavy a lékaři jsou v boji s nádorem zcela bezmocní... Už se nedožívá velkých úspěchů svých milovaných dětí. Heleny, finalistky v Melbourne (dokonce dvojnásobné) i ve Flushing Meadow, a Cyrila, jednoho z nejlepších světových deblistů.

Věra Suková po sobě zanechala slavné tenisové děti a možná i vnučku

autor: Jaroslav Kirchner (vyšlo ve slovenském Športu 12/2004):

Probudila bílý sport z doby temna

Padesátá léta nejsou dobou příliš optimistickou. Alespoň pro československý tenis určitě ne! Jeho největší hvězda Jaroslav Drobný sice v roce 1954 vyhrává Wimbledon, ale už v emigraci jako občan Egypta. Doma je poúnorovým režimem bílý sport považován za buržoasní a ti, co přece jen chodí na kurty, se tím před ostatními příliš nechlubí. A tak osobnosti, které by se výrazně prosazovaly v mezinárodním měřítku, nejsou. Ale jedna přece jen, byť zatím nenápadně, vystrkuje růžky. Jmenuje se Věra Pužejová a v rámci ženské konkurence se prosazuje zarputilým, až tvrdošijným útokem.

Pařížský triumf s Javorským

Narodila se v Uherském Hradišti a třebaže v dětství prodělala zápal pohrudnice, byla tak živá, že jí v nejrůznějších sportovních disciplínách a hrách nestačili ani mnozí kluci. Ovšem tenisovou raketu vzala do ruky, až když jí bylo patnáct a kdy už byla s rodiči přestěhována do Plzně. „Jak raketu držet, s tím jsem si hlavu moc nelámala. Technika úderů mě nejímala a ani na blízku nebyl nikdo, kdo by mě usměrňoval. Chtěla jsem hlavně hrát zápasy a v nich vyhrávat,“ takhle později slavná reprezentanta vzpomínala na své tenisové začátky.

Čtyřikrát za sebou v letech 1949 až 1952 vyhrála mistrovství západočeské župy a právě tato vítězství pro svou tenisovou kariéru o mnoho let poději označila za velmi důležitá. Ale to už kolem Věry byli i tenisoví učitelé. František Tauber, její švagr Vlastimil Hrdina a hlavně známý hráč a dlouholetý Věřin kamarád Pavel Benda. V jednapadesátém roce poprvé vyjela Pužejová za hranice a z akademických her v Berlíně přivezla bronzové medaile za dvouhru, čtyřhru žen i smíšenou čtyřhru. A o rok později už vyhrála mistrovství Československa, když ve finále rozdrtila vysoce favorizovanou Vlastu Holečkovou 6:0, 6:2.

To už ale byly výsledky, které si vyžádaly další stěhování, tentokrát z Plzně do Prahy. Nejdříve na Duklu a později do Motorletu, tedy na Štvanici do dnešního ČLTK, kde hrála domácí špička. A sama sobě kladla na srdce: „Musíš zlepšit servis, hrát míče co nejdříve po odskoku a při každé příležitosti se sápat na síť!“ A v roce 1957 to poprvé přišlo. Na nejprestižnějším světovém turnaji hraném na antuce v Paříži se dostává až do semifinále dvouhry, kde prohrává po třísetové bitvě s Bloomerovou z Velké Británie, pozdější držitelkou trofeje. A společně s Jiřím Javorským vyhrává smíšenou čtyřhru. A v letech 1959 i 1960 se v Paříži probojovává do čtvrtfinále dvouhry. To už ale v její hlavě i srdci vévodil osudový muž. O jedenáct let mladší Cyril Suk, mimochodem vítěz Pardubické juniorky 1960. „Přišel jsem v osmapadesátém roce z Lokomotivy Praha na Štvanici jako nadějný šestnáctiletý dorostenec. A povinností nejlepších hráčů oddílu tam tehdy bylo s dorostenci trénovat. A já s Věrou Pužejovou trénoval často. Tak často, že jsme postupně jeden ve druhém nalezli zalíbení…“

Nevydařená jízda po zábradlí

Přesně na den 5. května 1961 se tedy Věra stává paní Sukovou. Ale už je tady rok 1962, slavný pro celý československý sport. Vždyť fotbalisté ČSSR v něm vybojovali na mistrovství světa v Chile nezapomenutelné stříbrné medaile. Jak známo, tenisté mají své neoficiální mistrovství světa v londýnském předměstí Wimbledonu na travnatých dvorcích. A od prvních kol není pochyb o tom, že Suková má skvělou formu. Přestože není mezi nasazenými hráčkami, k čemuž jí nepomohl ani fakt, že rok předtím si proklestila cestu do čtvrtfinále. Postupně poráží Rakušanku Schusterovou 6:1, 6:4, Australanku Lehaneovou 8:6, 6:3, Mortimerovou z Británie 1:6, 6:4, 6:3, Američanku Hardovou 6:4, 6:3 i tehdejší brazilskou fenoménku Buenovou 6:4, 6:3! Je to sen nebo skutečnost? Suková je ve finále proti Američance Karen Susmanové.

Večer před finálovým utkáním ji v hotelovém pokoji navštěvují angličtí fotoreportéři. Dozvěděli se, že si během turnajů sama pere prádlo i tenisový úbor. Je to pro ně senzace, kterou chtějí mít náležitě zachycenou na první straně novin. Věra se zpočátku sice zdráhá, ale pak jim přece jen vyhoví. Takže pere prádlo a spouště cvakají. A když už konečně odcházejí, dostávají ještě jeden ďábelský nápad. „Paní Suková, dokázala byste sjet dolů po zábradlí,“ ptá se jeden z nich. I tuhle komedii pro ně československá tenistka sehrává. Usedá na klandr, bleskově se spouští dolů, ale v momentě, kdy doráží k cíli, ji pořádně píchne v nártu. Zakopává totiž o koberec, který dole zůstal pokrčený. A když se ráno probouzí, zjišťuje, že má nohu oteklou jako konev!

Přesto se Věra Suková v sobotu 7. července 1962 ve wimbledonském finále bije jako lvice. Po prvním prohraném setu, dokonce ve druhém vede 3:0… Ale pak na zraněnou nohu špatně došlápne a nadějím je definitivně konec. Za takové situace je prohra se Susmanovou 4:6, 4:6 více než čestným výsledkem. Také proto je návrat Sukové do Prahy triumfální. I když na vozíčku pro invalidy, protože noha až po koleno musela na dlouhé týdny jít do sádry! Z československých tenistů potom v budoucích letech na její triumf navázal až Jan Kodeš, který vyhrál Wimbledon v roce 1973. Suková se ovšem na wimbledonskou trávu vrátila ještě jednou a v podstatě už ne sama… „Nebudete tomu věřit, ale já byla ve Wimbledonu, ještě než jsem se narodila. Máma mě nosila v bříšku, když v roce 1964 už jako těhotná vyhrála wimbledonskou soutěž útěchy. A potom jsem s ní na tenise byla už pořád,“ zdůrazňuje její slavná dcera Helena Suková.

Ta nejhorší rakovina!

Po skončení hráčské kariéry se Věra Suková stala rovněž úspěšnou trenérkou a tenisovou funkcionářkou. Za všechny její výsledky na tomto poli připomeňme rok 1975, kdy jako nehrající kapitánka přivedla ve francouzském Aix en Provence ženské reprezentační družstvo ve složení Martina Navrátilová a Renata Tomanová k prvnímu historickému vítězství Československa v Poháru federace. Jako státní trenérka pracovala také s Hanou Mandlíkovou, konkrétně v začátcích její tenisové dráhy, ale i s takovými hráčkami jako na přelomu 70. a 80. let byly Regina Maršíková, Iva Budařová či Marcela Skuherská. A právě když je s nimi na podzim 1980 na turnaji ve Stuttgartu, přepadá ji ostrá bolest v hlavě…

„Čekal jsem manželku na nádraží a hned jsme vyrazili do pražské Thomayerovy nemocnice, kde byla okamžitě hospitalizována. A lékaři mně řekli, že jde o nádor na mozku, který rychle postupuje!!! Díky kontaktům, který měl náš dlouholetý tenisový funkcionář doktor Sláva Rybín, jsem se v Ústřední vojenské nemocnici ve Střešovicích dostal na profesora Kunce, tehdy také akademika a v naší zemi určitě nejlepšího experta na tyto záležitosti. A nutno zdůraznit, že velmi těžká operace se mu podařila! I proto brzy na to manželka mohla na začátku prosince 1980 v pražské Sportovní hale shlédnout tři dny nezapomenutelného finále Davisova poháru Československo – Itálie, po jehož vítězství náš tenis poprvé a dodnes naposledy získal slavnou salátovou mísu,“ vzpomíná tehdejší dlouholetý předseda Československého tenisového svazu Cyril Suk.

A jeho dcera Helena Suková pokračuje: „Zpočátku se skutečně zdálo, že to dobře dopadne. Ale bohužel všechno se vyvíjelo jinak. Teprve později jsme se totiž dozvěděli, že šlo o tu nejhorší formu rakoviny! Ale přesto ještě v roce 1981, kdy už jsem se dostala do reprezentačního týmu, byla s námi máma na Poháru federace v Tokiu. Už sice ne jako nehrající kapitánka, ale za zásluhy. Když naše družstvo nečekaně vyřadil Sovětský svaz, hrály jsme soutěž útěchy a v té jsem dostala šanci i já. A nakonec jsme ji vyhrály. Ale pak se zdravotní stav mámy znovu začal zhoršovat. Na jaře 1982 musela na druhou operaci. A jak jsme později byli informováni, když ji lékaři otevřeli, zjistili, že rakovina je už všude a hned ji zase museli zavřít. Pak jsem za mámou přišla do nemocnice a už jsem ji skoro nemohla poznat!“ Cyril Suk ještě upřesňuje: „Vlastně to, že nádor je zhoubný, mně lékaři dlouho tajili. Ale Věra i v tomto zápase byla velká bojovnice. Více než rok chodila na chemoterapii a ozařování, nosila paruku a sama věřila…“ Věra Suková umírá 13. května 1982 ve věku nedožitých jedenapadesáti let a zanechává po sobě dvě slavné tenisové děti – dceři Heleně je tehdy sedmnáct a synu Cyrilovi patnáct.

Helena i Cyril to za Věru dotáhli

Škoda, přeškoda, že se v dalších letech nemohla radovat z jejich skvělých triumfů. Helena Suková se v roce 1992 stala vítězkou Turnaje mistryň v New Yorku a o rok později se ve stejném městě při mezinárodním mistrovství USA, jednom ze čtyř turnajů Grand Slamu, probojovala až do finále! Celkem vyhrála deset turnajů WTA Tour ve dvouhře, 68 ve čtyřhře žen a pět grandslamových ve smíšené čtyřhře. Z turnajů vydělala šest a půl miliónů dolarů, pochopitelně nezdaněných. Dnes je devětatřicetiletá Helena členkou předsednictva Českého klubu olympioniků, prezidentkou tenisového Internacional clubu České republiky a je stále svobodná. Její o dva roky mladší bratr Cyril Suk druhým rokem vykonává velmi prestižní funkci nehrajícího kapitána českého daviscupového družstva, ale přitom sám stále ještě patří mezi nejlepší světové deblisty. Nedávno společně s Martinem Dammem účinkoval v Houstonu mezi nejlepšími osmi světovými páry v Turnaji mistrů čtyřher. Vlastně už podeváté! Jeho dalšími partnery v minulých ročnících této elitní soutěže byli také Nizozemec Nijssen, Australan Stolle a Čech Daniel Vacek. Na jeho kontě jsou tři desítky vítězných turnajů ATP Tour ve čtyřhře mužů a se setrou Helenou rovněž tři grandslamové tituly ve smíšené čtyřhře – dva z Wimbledonu (1994 a 1996) a jeden z Paříže (1991). A na kontě z turnajových výher kolem tří a půl miliónů dolarů.

A také se zdá, že Cyrilovou zásluhou Sukovská tenisová dynastie nevymře. Sice jeho dvanáctiletý synek Cyril, mimochodem v rodě Suků už čtvrtý za sebou, je velmi nadějným golfistou. Za to osmiletá dcerka Natálka si s raketou v ruce počíná báječně. „Rodina mého syna žije střídavě v Praze a na Floridě, odkud to má Natálka blízko do tenisové akademie Nicka Bollettieriho. Když jsem svou vnučku letos v létě doprovázel s mojí druhou manželkou Martou na pražských žákovských turnajích, bylo mně až do breku. Viděl jsem v ní možná budoucí Věru Sukovou,“ svěřuje se dvaašedesátiletý ing. Cyril Suk, CSc, který už od roku 1964 pracuje jako expert u státních železničních drah a nyní zastává funkci ředitele správy železniční dopravní cesty.

Vizitka Věry Sukové

Narozena: 13. 6. 1931 v Uherském Hradišti

Zemřela: 13. 5. 1982 v Praze

Hráčská kariéra na turnajích Grand Slamu:

Dvouhra: Wimbledon – finále 1962, čtvrtfinále 1961, Paříž – semifinále 1957 a 1963, čtvrtfinále 1959, 1960 a 1964, Forest Hills - čtvrtfinále 1962

Smíšená čtyřhra s Jiřím Javorským: Paříž - vítězství 1957, finále 1961.

Umístění v první desítce světového žebříčku: 1957 – 6., 1962 – 5., 1963 – 10.

Jedenáctinásobná mistryně Československa ve dvouhře – 1952 a 1954 až 1963

Rámečky

1) „Na kurty jsem s mámou chodil, už když mně byly tři roky. To jsem si ale jen pinkal a s míčkem si pohrával. Ale od takových pěti, šesti let mě máma začala cílevědomě a přímo pedagogicky připravovat. Nejvíce dbala na to, jak mám správně držet raketu a jak hrát forhend. A později, když mi to už docela šlo, jsme se léta všichni čtyři vyřádili v rodinných deblech. Nejdříve jsem hrával s tátou proti mámě a Heleně a když se později poměr sil začal měnit, tak jsem bojoval s Helenou proti našim rodičům. A kromě kurtů mám nejkrásnější vzpomínky na naše vánoce. Ty jsme vždycky prožívali u babičky v Krči, kde se scházelo celé příbuzenstvo. A pod stromečkem jsem vždycky měl něco z máminých cest po světě. Nejčastěji autíčka, kterým se říká angličáky. Ale největší radost mně udělalo, když mně z Mexika přivezla pravý kovbojský klobouk.“

- Cyril Suk mladší

2) „Že by mě a bráchu, když jsme byli malí, máma nějak nutila do tenisu, jak to dělají jiní rodiče? Vůbec ne! Daleko víc mě jako malou holku tlačila do toho, abych hrála na piano. Ale já to přímo nenáviděla. Naopak při tenise si s námi dětmi počínala jako velký taktik. A postupně nám ušila hru, jak se říká na míru. U mě konkrétně to byl útočný tenis. A v rodině to u nás fungovalo tak, že táta byl ten přísňák a máma ta mírná. Takže když táta něco nařídil, útěchu jsme vždycky nacházeli v mámě. Bohužel zemřela zrovna v době, kdy děti ve svém věku proti rodičům rebelují a hádají se s nimi. A když už jsem byla moudřejší, máma už nebyla!“

- Helena Suková

3) „Na začátku července 1962, kdy manželka hrála finále Wimbledonu, já byl také na zahraničním turnaji. Ve švédském Norrkopingu jsem se účastnil tenisového mistrovství Evropy železničářů. A angličtí novináři přišli se zajímavým návrhem, abych z Norrkopingu odletěl do Londýna a tam finále sledoval. Ale to byla jen pohádka. V té době dostat další výjezdní doložku a navíc ještě vízum do Velké Británie, bylo prakticky nemožné. Takže když Věra bojovala ve finále se Susmanovou, já seděl ve vlaku na trase z Norrkopingu do Malmo a vracel se domů.“

- Cyril Suk st.

4) „Když mně bylo jedenáct, dělal jsem při zápasech Věry Sukové na mezinárodním mistrovství republiky sběrače míčů. A byla to pro mě velká čest, protože ona v tom roce na mezinárodním mistrovství Francie v Paříži vyhrála s Jirkou Javorským smíšenou čtyřhru. Vzpomínám, jak mě tehdy fascinoval její útočný tenis, kterým suverénně převyšovala všechny soupeřky. A v době, kdy já byl naopak na vrcholu své výkonnosti a hrál jsem za Spartu, Věra tam na kurtech v pražské Stromovce začala trénovat své malé děti. Často se ptala na můj názor a já ji ubezpečoval v tom, že sází na správnou kartu, když je učí také hrát úročně.“

- Jan Kodeš, wimbledonský vítěz 1973

Vzpomínka

autor: Alena Šloufová (vyšlo v časopise TENIS 6/2006):

Věra Suková by oslavila 75. narozeniny

Ve vzpomínce na slavnou osobnost československého tenisu je určitě nutné uvést pár historicky významných údajů:

Věra Suková, rozená Pužejová, se narodila 13.6.1931 v Uherském Hradišti v rodině vysokoškolského profesora. Dětství prožila v Českých Budějovicích, velmi hezky ho popisuje ve své knížce „Chcete vyhrát Wimbledon“, která vyšla v roce 1980.

V Plzni absolvovala obchodní akademii s maturitou a byla to opět Plzeň, kde začala její hvězdná sportovní kariéra v košíkové a zejména tenisu. Zajímavé však je, že tenisovou raketu vzala poprvé do ruky, až když jí bylo patnáct let. „Jak raketu držet, s tím jsem si hlavu moc nelámala. Technika úderů mě nezajímala a ani na blízku nebyl nikdo, kdo by mě usměrňoval. Chtěla jsem hlavně hrát zápasy a v nich vyhrávat,“ takto, už jako naše slavná reprezentantka, vzpomínala na své tenisové začátky.

V jednapadesátém roce vyjela Věra Pužejová poprvé za hranice a z akademických her v Berlíně přivezla bronzové medaile za dvouhru, čtyřhru žen i smíšenou čtyřhru. O rok později vyhrála mistrovství Československa, když ve finále rozdrtila vysoce favorizovanou soupeřku. To už ale byly výsledky, které si vyžádaly další stěhování, tentokrát z Plzně do Prahy. Nejdříve na Duklu a později do Motorletu, tedy na Štvanici do dnešního I. ČLTK, kde hrála domácí špička.

Po přestěhování do Prahy pracovala v továrně v Jinonicích (Motorlet) a bydlela v malém podkrovním bytě v tenisovém klubu na pražské Štvanici. Údaje o tenisové kariéře Věry Sukové na turnajích Grand Slamu by vydaly na samostatný článek. Ve dvouhře se probojovala až do Wimbledonského finále (1962), na Roland Garros v Paříž do semifinále (1957), ve Forest Hills byla ve čtvrtfinále (1962). Ve smíšené čtyřhře s Jiřím Javorským slavili vítězství na Roland Garros v roce 1957.

Po ukončení své aktivní sportovní dráhy absolvovala v Praze na FTVS vysokoškolský trenérský kurz, stala se metodičkou tenisu, vedla školení pro trenéry, tréninkové tábory reprezentace, stala se státní trenérkou a kapitánkou reprezentačních družstev Československa. Pod jejím dohledem se připravovaly hráčky jako Martina Navrátilová, Hana Mandlíková, Renata Tomanová, Regina Maršíková, Hana Strachoňová, a mnoho dalších. Věra Suková byla světově uznávanou trenérkou, geniálním stratégem na vylepšení stylu jednotlivých hráčů a hráček i na stanovení taktiky pro jednotlivé zápasy. Na radu za ní jezdili tenisové naděje i ze zahraničí. Také mimořádná znalost světových jazyků přispěla k její velké oblibě po celém světě. Jak říká její dcera Helena: „Všude mě měli rádi ještě dříve, než jsem tam přijela, protože milovali maminku…“

Věra Suková nikdy nezapomínala ani na péči o rodinu. Její dvě děti Helena (1965) a Cyril (1967) se stali našimi vynikajícími reprezentanty a maminka by z toho měla určitě velikou radost, protože dokud mohla, byl jejich sportovní růst pod jejím vedením.

Věra Suková podlehla zákeřné nemoci - rakovině dne 13. 5. 1982.

Zásluhou syna Cyrila tenisová dynastie rodu nevymře. Sice jeho třináctiletý syn Cyril, mimochodem v rodě Suků už čtvrtý za sebou, je velmi nadějným golfistou a na tenis mu čas nezbývá, ale zato desetiletá dcerka Natálka si s raketou v ruce počíná báječně.