Výňatek z knihy: Hvězdy českého sportu I.
Chybí
jen málo do půlnoci a na dveře hotelového pokoje bouchají senzacechtiví
fotoreportéři. Dneska by se jim zcela určité řeklo paparazziové. „Slyšeli
jsme, že si sama perete prádlo i dres. Pojďte laskavě do koupelny, my si vás
nacvakáme, protože vaše fotky ráno musíme mít na titulní straně," naléhají
tito pánové, a když jim je ve všem vyhověno, ještě dotyčnou dámu neodbytně
vyzývají, aby se svezla speciálně pro ně na chodbě po zábradlí. Naše
jedenatřicetiletá reprezentantka nakonec vyhoví i tomuto bláznivému přání,
nasedne na zábradlí, a když dole zavadí o pokrčený koberec, pořádně jí píchne v
nártu... Přesně tohle se děje v noci z pátku 6. července na sobotu 7. července
1962 v Londýně.
Poprvé bere
Věra
Pužejová tenisovou raketu do ruky, když jí je patnáct. Ve dvaceti poprvé vyjíždí
za hranice, na akademické hry do Berlína. Za rok se v Bratislavě po finálovém
vítězství 6:0, 6:2 nad Vlastou Vopičkovou velmi nečekaně stává mistryní
Československa, a pak už se jako mraveneček zásluhou obrovské píle dere neustále
výše a výše. Ale... Nezapomeňme, že jsou 50. léta. Možnosti našich nejlepších
tenistů jsou takové, že nejčastěji měří síly s Poláky, Maďary či s východními
Němci. Největším svátkem pro ně je, když mohou vyjet na grandslamové turnaje do
Paříže a do Wimbledonu. Kdepak nějaká Austrálie nebo Amerika!
Přesto Věřina
hra, založená na perfektních základních úderech a časté snaze o útok, především
zásluhou jejího sparringpartnera a kamaráda Pavla Bendy nabývá stále na vyšší
kvalitě. V sedmapadesátém postupuje až do semifinále na pařížské antuce, ovšem
nejvíce ji motivuje wimbledonská tráva. „Musím hrát míče brzy po odskoku, mít
důrazný servis a nevynechat jedinou příležitost, jak se dostat k síti."
Mimořádným dnem je pro Věru 5. květen 1961. Na pražské Novoměstské radnici si
říká „ano" s o jedenáct let mladším ženichem Cyrilem Sukem, který rok předtím
vyhrál Pardubickou juniorku a o mnoho let později usedá do funkce předsedy
Československého tenisového svazu. Jejich manželství je hezké a harmonické.
Rok po svatbě
Věra Suková
ve wimbledonském velechrámu doslova zametá s každou zvučnou soupeřkou. S
Rakušankou Schusterovou 6:1, 6:4, s druhou nejlepší Australankou Lehaneovou 8:6,
6:3, s první hráčkou světového žebříčku a obhájkyní wimbledonského prvenství
Angličankou Mortimerovou 1:6, 6:4, 6:3, s Američankou Nardovou 6:4, 6:3, se svým
velkým idolem, Brazilkou Buenovou, kterou až do té doby nikdy neporazila, 6:4,
6:3. Senzační finalistka se v sobotu ráno 7. července 1962 probouzí a s hrůzou
zjišťuje, že má nohu oteklou jako konev. To je důsledek její zběsilé jízdy po
hotelovém zábradlí!
„Do poslední chvíle jsem se rozhodovala, jestli do finále s Američankou Karen
Susmanovou vůbec nastoupím. Nakonec jsem hrát šla, ale na nohu jsem skoro
nemohla došlápnout." Suková
uhrává alespoň čestný výsledek 4:6, 4:6 a její wimbledonské finále vlastně v
následujících letech otevírá dveře našim dalším tenistům k mimořádným triumfům.
Po skončení aktivní hráčské dráhy se stává významnou trenérkou. Avšak na začátku
80. let ji přepadají prudké bolesti hlavy a lékaři jsou v boji s nádorem zcela
bezmocní... Už se nedožívá velkých úspěchů svých milovaných dětí. Heleny,
finalistky v Melbourne (dokonce dvojnásobné) i ve Flushing Meadow, a
Cyrila,
jednoho z nejlepších světových deblistů.